The Gathering - 28.1.2010 - Praha - Klub Abaton

Dvacáté výročí od založení kapely, to už v takovém případě se skupinám připichují nálepky jako legenda, ale také si to většinou můžeme vyložit tak, že kapela dosáhla svého vrcholu a její vývoj je takřka u konce. V tomto případě The Gathering nazývat legendou rozhodně nebudu, ačkoliv v jejich diskografii nalezneme mnoho klenotů, loňská deska „The West Pole“ potvrdila, že nápadů mají tito holandští náladotvůrci pořád dost a ani výměna významné zpěvačky jim vaz rozhodně nezlomila. Naopak je to víc rozproudilo k další etapě kapely a dost možná další úspěšné dvacetiletce. Navštívit pražský koncert v rámci evropského turné „20th Anniversary Tour“ jsem považoval za povinnost. Ostatně nemusím se tajit tím, že dobrých deset let je to moje „srdcovka“.

Mrazivý závěr ledna zuřil nejen po celém světě, ale i v libeňském klubu Abaton, který se zdaleka nedočkal takové návštěvnosti, jako když jsem tu byl naposledy v říjnu na Epice. Ostatně nečekal jsem davy, ale pár hlav navíc by se do lehce zaplněného klubu dostat ještě mohlo. Dříve obrovská popularita The Gathering v Čechách zůstala asi už jen na ortodoxních fandech, kteří si však mohli toho večera, odnést mimořádně vydařený hudební zážitek.

Role první předkapely připadla na tuzemské Dying Passion, jenž svým hudebním vývojem korespondují s hlavními hosty večera. Jejich počátky v devadesátých letech se také nesly na vlně populárního doom metalu, aby později propluli do vod atmosférického, alternativního rock/metalu. Volba na zahřátí pódia pro The Gathering tedy výtečná, navíc když Dying Passion mají na svém kontě čerstvou desku „Absorp“ jenž bych si dovolil označit za zatím jejich nejlepší počin. Není proto divu, že většina čtyřicetiminutového setu patřila právě novince. Šumperští se předvedli doslova s profíckou jistotou, jak už je u nich však několikaletým zvykem a snad jen jindy ukecaná Zuzka se do komunikace s publikem příliš nepouštěla, zřejmě v promrzlém klubu chtěla být v neustálém pohybu a všechny síly soustředila do svého vokálního výkonu. Kapela se jednoznačně vypracovala na úroveň světových kapel, žel jméno Dying Passion zůstane ukryté asi už jen na domácí půdě. I šachy v sestavě jsou snad již ukončené, protože současná sestava ukazuje tu správnou sílu a klávesy nyní kapele dodávají velice zajímavý, zvukově a atmosférou atraktivní prvek.

Autumn se před třemi lety probrali k plnému životu a mezi tím je stačil potkat stejný osud jako jejich krajany The Gathering. Odešla jim zpěvačka a náhradu našli ve velkém talentu v podobě Marjany Welman (hostovala například na poslední desce Ayreon „01011001“). Aktuální deska „Altitude“ se sice stala jen lehce nadprůměrným gothic metalovým kouskem, ale v živém provedení se mi to zamlouvalo přeci jen víc. Hrálo se hlavně z nové desky, snad až na výjimku v podobě hitovky „Sattelites“ z minulé fošny „My New Time“ a podařilo se s publikem navázat příjemné jiskření, takže spokojenost vládla na obou stranách. Oproti hlavním hvězdám večera hrají Autumn pravda možná jen druhou ligu, ale těžko šlo na jejich projevu hledat něco špatného. Atmosférický gothic metal, plný života, který rozhodně nenudil. Pokud svou studiovou práci posunou alespoň o kus dál, bude se o kapele jistě i více vědět.

Co jsem rozhodně musel ocenit, byla vždy rychlá přestavba pódia, která ne vždy bývá zvykem a zrovna v promrzlém klubu to jistě každý ocenil, a tak ani hlavní hvězdy večera na sebe nenechaly dlouho čekat. Temné atmosférické intro, které podbarvilo doomovou minulost kapely, zahalilo Abaton velkým očekáváním, které po chvíli rozčísnul René Rutten kytarovým riffem titulní instrumentálky „When Trust Becomes Sound „ z poslední desky. Postupně se k němu přidávali ostatní muzikanti a kdo netušil nic o překvapení na postu baskytary, mohl se podivit nad účastí bývalého basáka The Gathering Hugo Prinsen Geerligse, jenž jen zaskakoval za Marjolein, která se první části turné nemohla zůčastnit. Před fanoušky tak stála takřka původní sestava, která kulaté výročí ještě více povyšovala. A pamětníci museli být spokojeni i s výběrem playlistu.

Navzdory očekávání, že s novou zpěvačkou Silje Wergerland, se zaměří hlavně na desku „The West Pole“, jsem byl nesmírně mile potěšen historickým průjezdem po albech od Mandylion až po aktuální novinku. A že převzít vokály po takovém hlasu jaký Anneke dávala The Gathering patnáct let, bude pro Silje zkouškou ohněm, bylo jasné každému a i přes pocity, že už to nikdy nebude takové jako dřív, musím zvednout pochvalně palec vzhůru. Přeci jen hlasově má ke své předchůdkyni dost blízko a lehčí nejistota byla znát jen v některých skladbách. Ovšem mít za zády tak sehranou a lety prověřenou kapelu, to je základ, od kterého jde očekávat pevnou podporu. René Rutten kouzlil jako vždy se svou kytarou a pomocí svých krabiček vytvářel kolikrát až astrální zvuky, kterým mu bravurně sekundoval klávesový mág Frank Boeijen. A když došlo na takové historické lahůdky jako „Leaves“, „On Must Surface“ nikdo nepochyboval o tom, že tahle kapela nezapomněla ani na své metalové počátky a pořád to dokážou pořádně rozdunět. Nejvíce strhujícím zářezem večera se pak stala „Saturnine“, při které kdybych zavřel oči, měl bych pocit, že to snad zpívá Anneke. Sborově se ke zpěvu přidali i fanoušci v klubu a atmosféra tak byla neuvěřitelná.

Připomínala se i poslední deska The West Pole a i tady byl výběr skladeb velice podařený a sázelo se hlavně na svižnější kousky „No One Spoke“, „A Constant Run“. Do potemnělého klubu zalitého červenými světly se zase naopak zpomalilo při „No Bird Call“ psané Silje doslova na tělo. Nemá pravda takové charisma, jako měla Anneke, ale každopádně příznivé ohlasy od fanoušků jsou důkazem, že své místo si buduje správně a přesvědčila, že s ní můžeme počítat do budoucna. Pokud jsem dobře počítal, tak jediné album, ze kterého nezazněl jediný song, bylo předposlední „Home“, ale vyvažovaly to pravda mnohdy nečekané skladby z jiných desek. „Analog Park“ z If Then Else či „Even The Spirits Are Afraid“ ze Souvenirs. Devadesáti minutový koncert však měl své hranice a na slabou chvilku jsem během této doby rozhodně nenarazil.

Výpravná „Travel“ byla důstojnou tečkou za fantastickým večerem a to jsem zapomněl i na tu zimu, která mě z úžasného snění probrala, až když jsem se zase venku zabořil do toho bílého nesmyslu, který začal opět padat. Už dlouho jsem neodcházel tak plně uspokojen koncertním zážitkem, kde jsem si skvěle užil i obě předkapely. Na konci ledna je pravda trochu předčasné mluvit o něčem jako koncert roku, ale každopádně datum 28. Ledna 2010 si vytesám zlatým písmem a budu čekat, zda tento zážitek něco během následujícího roku překoná.

foto: David Třeška

www.myspace.com/…ringofficial